.png)
.png)
Když jsem začínala (a přijdu si teď trochu jako vousatý kmet, i když je to vlastně chvilka :), byl rok 2012 a já, odkojena virtuálními stájemi plnými fotek, jsem se rozhodla, že se stanu známou fotografkou koní. Vyžebrala jsem tedy první zrcadlovku z druhé ruky a od té doby cvakám vše, co se aspoň trochu hýbe. Tady je pár tipů, co bych se zkušenostmi, které mám teď, na své cestě změnila!
1) Nechte si poradit
Tohle je vlastně věc, která mě přivedla na myšlenku něco sepsat. Sem tam se mě někdo ptá, co mám za techniku, nebo co bych mu poradila za foťák na focení koní - a je to podle mě to nejlepší, co můžete na začátku udělat! Odpověď na to není úplně jednoduchá, zejména co se týče financí, ale je lepší trochu zapátrat a připlatit si, než za pár měsíců zjistit, že technika nestačí. Sice jsem už tenkrát věděla, že chci fotit koně, ale neptala jsem se na vhodné parametry techniky nikoho koní znalého a sledovala jen co nejnižší cenu.
2) Nenakupujte impulsivně
Já vím, že se to lehko řekne, ale je dobré si vše dvakrát rozmyslet. Chtěla jsem mít na fotkách rozostřené pozadí (= bokeh), ale vůbec jsem se nezajímala o to, jak ho docílit s technikou, kterou už mám. Prostě to s tím krámem nešlo a tečka. A tak jsem si na aukčním portálu vyhlídla objektiv, který tenkrát měla jedna moje oblíbená fotografka. Protože tam byl jen ten jeden jediný kus, bez váhání jsem ho koupila. Co na tom, že jsem další tři roky fotila s vadným objektivem, hlavně že byl do pár dní doma.
3) Foťák je dobré vyzkoušet / převzít osobně
S bodem dva souvisí i bod třetí. Něco mi říká, že jsem v tomhle byla vždycky tak trochu střelec a první dražší kousek do sbírky jsem si osobně vyzkoušela až po cca pěti letech focení, do té doby jsem věřila síle internetu a pošty. Nejspíš ale přitahuju vadné kusy - můj první foťák vydržel 27 000 cvaků (= po roce focení odešel), druhý ostřil jak se zrovna vyspal a třetí viděl svět růžově a do toho měl "proužkované stíny". Dream team! Až ten současný, čtvrtý, osobně koupený a vyzvednutý v kamenné prodejně, je zatím opravdu držák, ale o to víc to teď půjdu zaklepat.
4) Není nutné fotit všechno...
... a dávat to hned za tepla na internet. Konečně se dostáváme k samotnému focení! Jen pro představu, moje úplně první album z prosince 2012 obsahuje 72 fotek špinavého poníka na lonži, který se v úplné tmě brodí bahnem. Zní to absurdně, že jo? Vážně bylo nutné upravit a zveřejnit tolik fotek na jedno brdo, z nichž dnes není použitelná ani jedna? No nebylo. Pokud se chcete zasmát odhodlání mého mladšího já, klikněte! :)
5) Nesnažte se zavděčit počtem fotek
Myslím, že tímto si projde úplně každý. Pokud to s focením myslíte vážně, není dobrý nápad snažit se u lidí nahánět kredit tím, že jim dáte hodně špatných fotek. Přece jen, každá z nich vás reprezentuje a co když dotyčný zveřejní zrovna tu, nad kterou už vám únavou padala hlava? Daleko lepší je věnovat se zlepšení techniky (hlavně úprav) u menšího počtu fotek, než jich udělat sice sto, ale úplně stejných, bez jakéhokoliv posunu.
6) Hledejte svoji vlastní cestu
Dlouhou dobu jsem měla potřebu se neustále s někým srovnávat. Bylo úplně jedno v čem a postupně jsem se v tom stala mistrem světa. Tahle měla víc lajků, támhleta zkusila nový styl úprav (no hrůza), cože, tys fotila s touhle fotografkou a nepočkalas na mě?! Tohle užírání k ničemu nevede, rozhodně ne ke šťastnému fotografovi a krásným fotkám. Nejlepší je se na všechno to měření vykašlat. Budete nad hrobem vzpomínat na to, co jste při focení zažili, nebo na to, kolik jste za výsledek vašeho snažení (ne)dostali palců?
7) Dělejte to pro radost
Hurá, mám foťák, teď se všichni posaďte na zadek z toho, že jsem vás vyfotila. Přesně v to se totiž po nějaké době změnilo mé začátečnické nadšení. Tleskánky na internetu nepřicházely, v okolí se pohybovaly zkušenější fotografky a má tehdejší trenérka prohlásila, že jsem kamarádce z ježdění zachytila jen ty špatné momenty. Moje frustrace a arogance narůstala a pomohlo až vypustit a vrátit se zase na začátek - to jsem to dělala jen pro tu obyčejnou radost, která je stejně nejvíc.
